Doslov ke knize Duše a křídla

Myšlenka, že by měla vzniknout kniha, přišla před rokem a půl. Námětů bylo hned několik, hledal jsem čím začít, vznikla i řada různých dílčích textů. Byl to čas hledání a čekání na pravou chvíli, na téma. Tehdy jsem byl překvapen otázkou kamaráda, který snad ani nemohl nic tušit. Zeptal se: „O čem to bude?“ Ještě ani nedokončil svou krátkou větu a již mi připlula odpověď. S naprostou samozřejmostí jsem bezprostředně pravil: „O prožitcích.“ A pak jsem si uvědomil, že teď už to vím! Následně vzniklo několik kapitol. Radostně a s lehkou samozřejmostí. Pak se ale objevil přítel kastelán a pravil: „Já vím, že počítáš s výstavou až v roce dalším a navíc už jednu letos chystáš, ale potřeboval bych poradit, vypadly mi obě velké letošní hradní výstavy. Nevíš o někom?“ Chvíli na to jsem potkal přítele Daniela a viděl jeho nové fotografie a vše se najednou propojilo a bylo nečekaně rozhodnuto. On připraví jednu část v hradním sále (Všední slavnosti), já druhou ve sklepení kostela (Prosté všednosti) a vše propojí slovy Jan. Vyměnil jsem psací stroj za zvětšovák a papír bílý za papír fotografický. Inspirací mi byl text Aramejského Otčenáše, který Prosté všednosti provázel a souzněl s obrazy i Janovými slovy. Byla to radostná práce, vše vznikalo lehce a krásně, tak jako před tím ony první kapitoly zamýšlené a na čas odložené knihy. A když jsme výstavy otvírali, přišli nám zahrát přátelé Ivanka a Michal. Stalo se něco, co jsem nečekal. Byl jsem zaskočen nečekaným osobním dárkem od Ivanky - zazpívala Aramejský Otčenáš. Aramejsky. Poprvé. Bez doprovodu. Zpěv z duše. Vcítila se do něj a prožila ho. To nebyl dotek Ježíšovy doby, ale jeho objetí. Prostřednictvím jejího zpěvu a jejích zářících očí. Posadil jsem se na dlažbu kostelního sklepení a přesto se vznesl. Až druhý den jsem zjistil, že Jan učinil totéž. Pravil Ivance s úsměvem: „Tys mi ale dala... Ano... Bylo to Ono.“ Ten den vznikla myšlenka vydat skladbu na CD s knížečkou. A v dalších dnech vznikl první textík a následně bylo domluveno studio. A jak pokračovalo psaní textů i hudby, bylo zřejmé, že knížečka přeroste v knížku a skladba na CD v dílo větší. Ruku v ruce a samostatně.

Knížečka neměla předem danou osnovu, vznikala spontánně. Bylo půvabné vstát ráno po klidné bezesné noci a při vaření čaje črtat přicházející myšlenky na nejbližší papírky a pak text jedním dechem zapisovat. A vznikla ještě řada črt a textů jiných, které zatím čekají na svoji chvíli.

Pak jsem poslal texty Janovi, abychom o nich mohli následně popovídat. S krásným úsměvem hrál rozzlobeného a ukazoval prstem na "Pozvání do kinoautomatu". Pak otevřel své náčrty pro knihu, kterou připravuje. O Ježíšovi, událostech domnělých a skutečných a o našich volbách - jako v kinoautomatu tenkrát na výstavě Expo! Kouzlo sdílení jedné z myšlenek. Ne střet, ale prolnutí. Dva pohledy lišící se úhlem nahlížení i hloubkou vhledu, ale kouzelné společnou sdílenou myšlenkou. Vždyť zdroj je jeden, společný nám všem!

A opět jsem si uvědomil odlišnosti světa „já“ a „Já“ - ega a Nadjá. Ve světě ega je potřebné hovořit o autorství myšlenek, o jejich autorské ochraně, o vlastnictví. Z pohledu „já“ je to samozřejmé, z nadhledu „Já“ absurdní. Tak jako v Cimrmanově Vizionáři je uhlobaron pobaven absurdní myšlenkou, že by mu někdo mohl vzít jeho důl („jak vzít, vždyť je to díra v zemi“), může připadat vizionáři jinému absurdní, jak může někdo vlastnit myšlenku, natožpak důl či krajinu, zvíře nebo bytost („jak vlastnit“).

Vždyť jak mohu vlastnit to, čeho jsem nedílnou součástí?

A v okamžiku psaní předchozí věty o egu mi krásnou souhrou okolností přišel dopis od kamarádky fotografky a v něm jedna prostá věta - přímá otázka bez předchozího kontextu: „Ahoj, jen dotaz, co ti nejvíce pomohlo, abys naboural svoje ego?“ A bezprostředně první věta, která mi zazněla, byla: „Pochopení, že když se mluví o egu, tak se nemám dívat po ostatních, ale jen a pouze a s co největší upřímností sám na sebe, na to své. A že se ptáš?“ A pak přišla odpověď: „Díky, nechám to vstřebat, no zeptala jsem se, protože jsem měla potřebu se zrovna zeptat. Páá.“ Krásný jiný pohled, spontánnost, naslouchání. Dojalo mne to.

Ano, práce s vlastním egem je vlastně to nejdůležitější na duchovní Cestě směřující k Poznání naší skutečné Podstaty, našeho pravého Já, nás samých. Ego je to, co hlasitě a neustále v nás hovoří jako ono malé „já“ a nedává nám slyšet tichoučké promlouvání našeho pravého vnitřního „Já“. Odhalování ega a jeho postupné uspávání, rozpouštění... Jakmile začne v tichu po egu promlouvat „Já“, naše duše, je vše úplně jiné, krásné, úžasné, slovy nesdělitelné...

Těším se na pokračování čekající knihy o prožitcích. Kam se asi bude ubírat?

Miroslav Zámečník