Svět není uváděn v existenci, není stvořen, ale objevuje se proto, že musí. Světová Mysl musí uposlechnout věčný zákon svého vlastního bytí a periodicky projevit nebo opětně vstřebat představu světa.
Jaká vnitřní nutnost ji k tomu vede?
Je to karma, nejvyšší a věčný zákon, ovládající ustavičný pohyb její vlastní činnosti a následkem toho ovládající rytmus univerzální existence a neexistence. Karma však není zákon, ustanovený z venku, protože neexistuje nic vně Světové Mysli. Tento věčný rytmus je bez počátku a bez konce, protože Světová Mysl sama je silou bez počátku a bez konce. Proto se tážeme, proč byl svět přiveden v existenci, pouze tak dlouho, dokud nevíme, čím skutečně je. Když pochopíme, že se svět objevuje z respektu k všeobecnému zákonu karmy, že je věčnou reprodukcí sebe sama, objevující se střídavě v kosmických cyklech, že neměl nikdy počátek ani nebude mít nikdy konec, chápeme, že v něm nemůže být žádná poslední příčina, ale jen příčina bezprostřední.
Žádný oddělený Stvořitel neexistuje.

Světová Mysl
nevytvořila svět, nýbrž poskytla základ pro jeho existenci, rámec pro vzájemně působící karmické potenciální síly - látku pro jeho všeobecné karmické projevy a princip života pro jeho aktivity, které jsou v neustálém pohybu a které vznikají samovolně.

Vzhledem k tomu, že základní rámec (tvořící síly i látka) je mentální, je také svět mentální činností (a ne jen mechanickým pohybem ve hmotě).

Svět nebyl nikdy do existence uveden, ale vždy existuje.

Když je Mysl činná poznáváním a rozlišováním jedné věci od druhé,
je konečným vědomím.

Když Mysl přijímá tvary a vlastnosti,
je věcmi samými.

Když je Mysl soustředěná jako individuální pozorovatel
těchto předváděných předmětů, je "Jástvím".

Když je Mysl soustředěná jako pozorovatel, pozorující prostřednictvím Nadjá všechny nesčíslné oddělené pozorovatele, je Světovou Myslí.

Když je Mysl v pasivním klidu, je sama sebou - Myslí.

Co to je, co zraňuje vaši mysl?

Jsou to přání.

Když je přání mnoho, nevyhnutelně málo je toho, co jsme schopni ze své původní mysli zachovat; a když je oněch přání málo, zbývá jí hodně.

Kdyby přání byla odstraněna, mysl by byla automaticky zachována.

Kdyby učenci dokázali neřídit se vášněmi a přáními, stali by se následovníky dávných mudrců.

Hledající musí začít tím,
že se mentálně vzdá všech osobních nároků
na všechny věci a všechny lidi.

Člověk musí nakonec dojít k závěru,
že v žádném pozemském přání není pro něho útočiště
a že uspokojivý a trvalý mír stavu bez přání je nesrovnatelně vyšší
než vždy jenom částečné a přechodné splnění takového přání.

Jestliže lidé odmítají pochopit pomíjivost osobnosti a majetku,
nebo připustit nevyhnutelnost změn v mysli a těle,
nebo rozpoznávat dualitu radosti a bolesti ve všem,
pak život sám je naučí těmto lekcím přímo a s rozhodností.

Jak se stáváme moudřejšími a staršími v nabývaných reinkarnačních zkušenostech, rušíme některá zvláštní přání a ctižádosti.
Rozpouštíme svá pouta k vlastnictví, místům i lidem.

Svět nemůže jinak, než se pohybovat od Množství k Jedinému.

Proto směřuje veškerý život nakonec k vznešenému vyvrcholení posvátné Jednoty.


Čas je v pohybu, ale čirý duch stojí tiše, nehybně.

Sám čas je smazán tajuplnou silou ticha mysli.

A zde je klid tak hluboký,
že vynese hledajícího z času.