Nadjá je jediné bytí, z něhož se projevují vtělení.
Je jejich skutečnou trvalou vlastní přirozeností.
Má nejvyšší formu nesmrtelnosti. Je naší podstatou.
Dotýkáme se ho denně - ve svém hlubokém klidném spánku.

A poněvadž během hlubokého spánku mizí oddělenost, pak člověka zaplaví mír, jak o tom svědčí mizející ozvěny pociťované po probuzení. Tento mír by člověk mohl mít i v bdělém stavu, kdyby si záměrně a vědomě podřídil tuto oddělenost.

Vše v celém vesmíru je určeno být neustále v pohybu, v neustálém přílivu a odlivu. Ale co jiného znamenají takové změny než to, že vše se stále mění a tak mění svou vlastní identitu?

V případě lidských bytostí se myšlenky a city mění tak rychle, že vědomá bytost nebude po několika minutách táž jako nyní. Mentální stav či citová nálada, která přešla, se nikdy nemůže vrátit přesně taková, jako byla. Ať děláme, co chceme, nemůžeme si zachovat nepřerušenou totožnost, ale musíme se podrobovat její trvalé proměnlivosti.
Jsme stále nuceni se vzdávat svého "já" od okamžiku k okamžiku.
Proč se tedy nepodrobit vybídnutí Přírody a nevzdat se ho úplně?
Proč se hnát marně za něčím, co nemůžeme ani doufat, že zachytíme?

Pochopit tuto univerzální pravdu, přijmout její poučení, přestat lpět pouze na pomíjející identitě osobnosti, zkrátka nedovolovat myšlence "já", aby měla nadvládu a tak ovládala svého myslitele, je nutnou předehrou k otevření těžkých dveří, které nám uzavírají cestu k odhalení toho, co existuje za "já". To byl důvod, proč každý osvícený náboženský, mystický a filozofický učitel hlásal nutnost vzdání se svého jáství.

Lze namítnout, že pociťujeme osobnost jako základ celé své vědomé existence, že musíme platit cenu konečnosti, abychom si byli vůbec vědomi sebe, a že - ať činíme, co chceme - nemůžeme oddělit vědomí od osobnosti. Jak ji tedy můžeme rozpustit - uspat, aniž bychom rozpustili svou vlastní existenci?

Odpovědí je, že se na člověku především žádá, aby pochopil, že svět, ve kterém žije, se skládá z různých úrovní bytí. Každá z těchto úrovní opatřuje tvoru, jenž je na ní, nepřetržitý časo-prostorový popud prostřednictvím forem, které přijímá.

Není potom vyzýván, aby se vzdal svého osobního bytí,
ale jen aby se vzdal své klamné představy o tomto bytí,
to jest, aby poznal, že je (ono bytí) pouze nižším jástvím.
Nežádá se na něm, aby říkal, že nižší jáství neexistuje, ale pouze,
že jeho existence je myšlenkovou konstrukcí. Žádá se na něm, aby připustil, že jeho současné chápání vlastního "já" je neúplné a musí být zdokonaleno. Ať dělá co chce, člověk se nemůže vzdát "já", neboť ono je tím, co ho přivedlo ke zrození; může se však vzdát iluzí o něm, které ho drží v zajetí nesprávných představ, opředených kolem něho.

Když poznáme, že "já" není v těle, ale že tělo je v "já",
když poznáme, že "já", jako vše ostatní v běžné zkušenosti,
je myšlenkovou konstrukcí, která předstírá vlastní trvalou jsoucnost.

Když pronikne hluboko za "já" a odhalí, že jeho skrytá podstata je mysl, co vlastně udělal? Zbavil se mylné představy - nechť jeho víra v ní byla předtím jakkoli hluboká, jakkoliv mocná a jakkoliv důvěřivá - a nahradil ji opačnou představou své vyšší individuality, Nadjá, které nemůže být nikdy zničeno, které provždy zůstává tím, čím bylo, stejné v kvalitě se Světovou Myslí, ale odlišné od ní v charakteristikách. Osobní vědomí, které člověk rozvíjel po tolik vtělení s takovým úsilím a s takovou námahou, není smeteno. Zůstává. Zaujme pouze správné druhé místo.
Zachová si pocit vlastní osobní pomíjejícnosti souběžně s pocitem velebného věčného trvání v Nadjá.

Jestliže tedy je člověk zdánlivě vyzýván, aby se rozloučil s osobním, je ve skutečnosti vyzýván, aby vědomě přijal onu nespoutanou existenci, plnou míru, která je jeho původem. Jestliže je zdánlivě žádán, aby se vzdal „mnohosti“, je ve skutečnosti žádán, aby si plně „přivlastnil“ to Jedno, co je pozadím oné mnohosti. Jestliže je zdánlivě veden, aby se zřekl veškeré vytvořené a pociťované zkušenosti, je ve skutečnosti veden k tomu, aby přijal poslední podstatu, která připouští vůbec možnost takové zkušenosti. Jestliže je nucen popírat konstrukce a výtvory mysli, je to jen proto, aby se mohl ujistit o čisté mysli. Jestliže je žádán, aby nepřeceňoval jáství, které svou povahou je pomíjející, je to jen proto, aby mohl plně vnímat jedinečnou hodnotu, náležející individualitě, která je trvalá a skutečná.
Cokoliv tedy zdánlivě ztrácí, vrací se mu opět,
neoloupeno o nic jiného, než o své pomíjející tvary.

Nadsmyslový celek nemůže být méně než jeho smyslová část.
Proč se tedy bát?

Jestliže bude vznesena otázka, jak může člověk hrát svou roli ve světské práci a plnit své závazky jinak, než že pevně spočívá na vlastní osobnosti, bude odpovědí, že ten, kdo rozvine insight (vnitřní vhled), nezmění svou dosavadní existenci. Pro praktické účely zůstává stejným člověkem jako dříve. Nepozbývá schopnost pro užitečnou činnost. Naopak. Není vyzýván, aby potlačoval osobnost, ale aby potlačil slepé omámení osobností, které je pramenem tolika chyb jednání, morálních hříchů a společenských nespravedlností; nepožaduje se na něm, aby potíral potřeby jáství, ale aby je neuspokojoval za cenu křivdy jiným.
Co nakonec takový člověk ztratil? Jeho osobnost nebyla zničena, ale pouze očištěna; jeho vědomí nebylo paralyzováno, ale pouze vycvičeno, aby lépe rozumělo samo sobě; neopustil své závazky, ale spíše je plnil s největší svědomitostí; jeho majetek nebyl rozházen, ale pouze změněn ve svěřené hodnoty, které moudře používá.

Každá živá forma, která má v sobě sebeslabší stopu vědomí, cítí tuto hlubokou touhu: „Já chci existovat. Já chci žít.“ Chyba, které se dopouští, je, že nechápe, že k uspokojení této mocné žádosti není třeba, aby lpěl pouze na omezené a částečné formě jáství, kterou zná, neboť může dojít plného uspokojení jen tehdy, když opustí tuto formu jáství a dosáhne dokonalého bytí, které je jeho nejvnitřnější podstatou.

Je moudřejší chovat pevnou víru v nekonečné zdroje v pozadí jáství, než ztrácet čas urážlivým prohlašováním, že přítomný život je pouhý přelud. Není správné kárat člověka za to, že jedná podle svého zájmu. To je přirozené. Má být kárán za to, že správně nechápe, že zaujímá jen povrchní hledisko. Stejně jako mnoho malých koleček stroje neví nic o základním směru, kterým se stroj pohybuje, tak veliké množství lidí neví o základním směru celé kosmické činnosti, v které každé vtělení je pohybem od menšího k většímu, malým stupínkem
v závažnějším lidském hledání Nadjá.

Sotva známe své jáství; svíráme pouze povrchní zlomek a jsme spokojeni. Nežijeme - udržujeme se jen na živu. Jen když vstoupíme do vyššího jáství, naplníme své bytí.
Ježto Nadjá je pro nás zplnomocněnec Boha, mělo by představovat naši nejvyšší hodnotu, to, co je nejhodnotnější v životě.
Oddanost k tomuto obsáhlejšímu jáství není pouhá přecitlivělost,
ale praktická moudrost.
Sobeckost je nevědomý odpor omezené osobnosti proti jejímu vlastnímu vyššímu Jáství. Jestliže najdeme odvahu vytrhat kořeny tohoto odporu a nečekat, až to za nás udělá karmická zkušenost, můžeme se skokem přiblížit k dalšímu a vyššímu stupni.
Od této chvíle budeme nepřekážejícím průchodem pro sílu, světlo a bytí vyšší, než je naše dosavadní vlastní. Potom vstoupíme do svatého spojení s kosmickou vůlí.

A poněvadž Světová Mysl je přítomna všude, podílí se každá jednotlivá jsoucnost na jejím životě a vědomí (nechť v jakkoli omezeném stupni) prostřednictvím Nadjá, které je jejím paprskem. Nikdo není nikdy od ní vnitřně odloučen, ať se jakkoliv od ní zevně liší. Dlíme v ní v mystické pospolitosti, ve skryté kontinuitě. Poznání našich důvěrných vztahů ke Světové Mysli otevírá nové úžasné obzory.

Základní mentální podstata všech lidských tvorů přes jejich odlišnosti, různosti a rozdíly je prostřednictvím Nadjá sdílenou existencí.
Z tohoto hlediska se život stává velmi významnou záležitostí, neboť jsme výsadními vznešenými společníky Božství
a ne pouze automatickými loutkami Božství.

Jakmile pochopíme, čeho v nás chce život dosáhnout, přestane nás vesmír domněle utiskovat. Významná hodnota takového poselství je radostný mír, který tento širší rozhled přináší.

Poznáme-li svůj pravý vztah ke svému vlastnímu skrytému zdroji, poznáme zázrak - neboť to není nic menšího - naprostého souhlasu a poznání, rozšíření míru, který se nyní stává naším mírem. A jestliže se podílíme na činnosti Světové Mysli, podílíme se také do určitého stupně na jejích zázračných možnostech. Ne že by se paprsek mohl stát něčím více, než je - představitelem Slunce na Zemi - ale může čerpat z toho,
co jím proniká - potvrzení své božské podstaty.