Co je lidstvo lidstvem, od okamžiku, od něhož se můžeme považovat za myslící bytosti, se snažíme odpovědět si na jednu otázku.
Co je naším úkolem, jaký je smysl života?!

Toužíme porozumět, toužíme dosáhnou niterného klidu a míru ve svém srdci.
Žité jednoty, rovnováhy mezi rozumem a duší.
A přitom myslíme a prožíváme...
A vysíláme přitom energii...

Po celé věky.
Po všechny vesmíry a civilizace, co kdy existovaly.
A existovat budou.
Včetně nás.

Každý jsme neustále zdrojem - vysílačem - trvalé nezničitelné energie,
o které sice víme - občas ji někdo i zachytí (říkáme tomu šestý smysl či intuice), občas si dva lidé mají oprávnění říci „rozumíme si beze slov“, neboť si dovedou přijmout a vyložit energii myšlenky „toho druhého“ - neumíme ji ale dosud technickými prostředky uchopit, změřit, zvážit, detekovat.
Na to je tato energie přespříliš jemná.

O Boží energii říkáváme, že je Láskou.
Láskou univerzální.
Energií nejjemnější.
Energií nejmocnější.

A co když se vlastně jedná o totéž?!

Co když k Jednotě v Řádu, k sjednocující „teorii všeho“, o níž se již pokoušel
i Albert Einstein a kterou dnes hledají mnozí, dojdeme teprve tehdy,
až si plně a ve všech souvislostech uvědomíme,
že bez zahrnutí energie myšlenky - Vědomí - se nám to podařit nemůže?

O Bohu mluvíme stejně tak často, jak na něj často zapomínáme.

Mnohdy je dobré opustit své hluboce zakořeněné představy.
I představu pozorovatele a pozorovaného.

Vše jedním je...