Sliboval jsem zahájení přesně ve tři, předem načrtnutý program a také překvapení. Překvapení bylo nečekané, půvabné - díky němu nebyl přesný začátek. A to bylo vše předem pečlivě připravováno, zajišťováno a domlouváno.

Jedna moudrost praví: „Chceš-li pobavit Boha, sděl mu své plány.“

Inu, bylo to tak. Na poslední chvíli jsem se dověděl, že před zahájením výstavy bude ve stejném prostoru svatba. Pak jsem zjistil, že nebude jedna, ale čtyři. Pak vyšlo najevo, že ta poslední bude dvojitá - dvojsvatba. Ten, kdo to takto domluvil, byl daleko. Ti, kdo chtěli přijet, byli na cestě. Ženiši a nevěsty za nic nemohli a měli svůj den. Oddávající nic předem netušil. Tak jako my.
Kompromis se musel najít a našel...

Začátek výstavy přímo symbolický. Pod vystavenými svatebními obrazy svatba skutečná.
K povídání o půvabu různých životních cest, spletitostí a situací, jedna taková skutečná.
K výstavě promlouvající o svobodě, toleranci, přijetí a tvůrčím přístupu k životu, jeden kouzelný podnět přímo do jejího zahájení. Nádhera. Ano, jak pro koho...

Za sebe jsem to neprožíval jako problém, mrzala mne však neserióznost vůči těm, co na doporuční přišli dříve, aby si výstavu v klidu předem prohlédli a vůči těm, co přijeli v domluvený čas vyzkoušet a dotvořit vlastní program, doladit délky, připravit se. Inu, tak se stalo...

Naštěstí bylo hezky a většina byla tolerantní a se smyslem pro kouzlo nechtěného. A navíc - hrad je pozoruhodný na prohlížení i posezení.

Poslední dvojice ženichů a nevěst obdržela gratulace a ihned vypukla příprava scény, světel, síně, rychlé domluvení, vyzkoušení, neplánované sehnání „chůvy“ pro dcerku tanečnice a začátek oznamovaný zvonečkem byl jen o 30 minut později...
Gábinka přilákala flétnou příchozí na zelený trávník před konírnou, kde řada kamenů symbolicky připomínala cestu. Na začátku křivolaké olámané hranáče, uprostřed ohlazené balvany, u prahu výstavní síně časem a živly ohlazené oblázky. Mezi kameny tanečnice.
Kamenná cesta zvolna ožila tanečním prožitkem Antonie v doprovodu a souznění Jana.
Inspirativní představení s hlubokým prožitkem a velkým prostorem pro vlastní fantazii.
Cesta pokračovala dále do výstavní síně, kam zvala příchozí. Tmavé kameny v záři slunce vystřídávaly bílé velké svíce v potemnělém prostoru zalitém modravým světlem na zemi, plameny svíček v prostoru a sluníčkovými doteky na staletí připomínajícím klenutém stropě.
Antonie rozehrála hru se světlem svic, prostorem síně i s fantazií diváků a tak jako se prvně objevila, tak se i vytratila postranním východem a přenechala prostor Ludmile a její recitaci úvodních slov k výstavě a následnému prožitkovém vokálně laděnému čtení z knihy Duše a křídla.
Vlastní Lídin výběr myšlenek ze stránek knihy, které ji zaujaly a inspirovaly k osobitému způsobu přednesu - zpěvu. Pak několik vět autora a světlo odhalilo vše, co bylo ukrýváno na stěnách a v místnosti další.
Odhalil se také stůl s knihami a domácími buchtami, které s láskou přes noc napekla Lenka.
Zahájení výstavy v kostele bylo krátké a výjimečné. Několik vět a veršů uvedlo Ivanku, která v modravém chrámovém šeru procítěna vyzpívala Aramejský Otčenáš a následně ho rozehrála svým osobitým hudebním zpracováním. Působivá premiéra jejího niterně prožívaného a v uplynulém roce vytvářeného díla. Kouzelný mocný okamžik - překlenutí dvou tisíciletí...
Aramejský Otčenáš zaznívá a bude zaznívat po celé léto ve výstavní síni v expozici Duše a křídla.
Pro ty, kteří si chtěli prohlédnout konírnu ještě jednou a v klidu byl vyhrazen podvečer s následným večerním tanečním představením Antonie v prostoru hradu a tichým vzájemným popovídáním pod javorem.
Pohoda, klid a ticho. Hezké pocity. Poděkování...


Fotografie:
Většina obrázků je od Evy Stanovské,
portréty Gábinky jsou od Pavla Kuthana
a podvečerní snímky od Jakuba Zámečníka.