CESTY

Výstavní síň v konírně hradu Rabí, červen - září 2009

Cesta krajinou, cesta životem, cesta Životy, cesta ke Světlu, cesta k Pravdě, cesta k Poznání, cesty, Cesta - tolik slov, mnohdy tajemných...

Pochopil jsem jedno jediné a poznal, že podstatné - Cesta k Poznání je cestou uspávání našeho malého domnělého já v nás a probouzení velkého Já nad námi - či vůkol nás i v nás.

Cesta k Poznání je prostá i složitá, jednoduchá i pracná, kouzelná i jiná. Cesta k Poznání je zákonitá, krásná a radostná. Cesty k Poznání nás vedou k pochopení naší domnělé životní pouti. Cesty k Poznání nás vedou k Bytí. Tam mizí. Nejsou dále zapotřebí.

Poznání není rozplynutí se v nicotě, ale vědomé prolnutí sebe se vším, nalezení sebe ve všem i ve všech. Poznání, že tak tomu bylo vždy, ale nevěděli jsme to, protože jsme žili v klamné představě obrazu světa námi a v nás mylně vytvořeného.

Poznání je trvalý dotyk Věčnosti, vědomé žití ve Věčnosti.

Poznání na nás čeká na konci naší cesty ke Světlu, Cesty k Pravdě.

Na konci každé z Cest je začátek Cesty nové. Jedné z Cest ve Věčnosti. Co více si můžeme přát?

Štěstí netkví ve věcech, bytostech, místech - ale v Bytí samotném... V plně přijímaném a niterně prožívaném Bytí - za slovy a beze slov...

To jediné, čím můžeme nejkrásněji naplňovat Věčnost, to jediné, co trvá, co věčně přetrvává, to jediné, co je naším ryzím nenahraditelným a neodejmutelným posláním, je něha a láska, pro kterou se otevřeme, pro kterou se nabídneme, která skrze nás může procházet.

Něha a Láska námi dávaná, námi vyzařovaná, námi proudící.

Sama ví, komu je určena, kdo ji rozpozná, kdo ji nechá procházet dále... Láska bez podmínek, láska bez přívlastků, Láska - beze slov... I o tom je zde vyprávěno...

Několik dalších vět o výstavě „Cesty“

Černobílý a barevný strom a stín postavy u něho - v něm. Postava jakoby vstupuje či vystupuje - prolínají se.

Člověk a strom. Dvě formy bytí. Paralely...

Černobílý obrázek evokuje minulý čas, čas černobílých fotografií. Barevný obrázek připomíná čas nedávný či okamžik přítomný.

Stromy se nemění. Jsou stále stejné. Nebo nám to tak připadá. Jak kdy.

V obrázku je symbolika propojení. Strom stojí, člověk kolem prochází. Někdy do něj vstoupí a načerpá z něho inspiraci pro svoji další cestu...

Obrázky barevné jsou cestami lesem. Lesem šumavským, ale může to být i jinde.

Obrázky barevné jsou cestami rokem. Jaro, léto, podzim, zima, jaro - léto - podzim .... kolikrát?

Lesem můžeme projít a vidět jen samé stromy. Lesem můžeme projít a vidět toho tolik - tolik osobností stromů, osudů...

Výstavou můžeme jen projít anebo spočinout, objevovat, inspirovat se...

Obrázky dávné černobílé jsou cestami životy. Těch, kteří už zde byli a nejsou, nebo ještě jsou - nebo opět jsou?

Fotografie černobílé jsou také připomenutím kouzelného řemesla klasického fotografa. Jak jiné jsou mnohé pozdější snímky...

Fotografie barevné jsou v dnešní době možná zvláštní tím, že jsou jaksi vlastně až nefotografické z dnešního pohledu možností digitální techniky. Vše je fotografováno klasicky - diapozitiv 6x7 a zvětšenina. Bez úprav a bez manipulací. Záměrně bez úprav. I bez úprav scény. Čistá fotografie tvořená s pokorou k lesu a stromu a krajině. Žádné zásahy do scény. Úcta a obdiv ke svobodné tvorbě přírody. Touha poznávat, prožívat, dotýkat se - leč jen srdcem. Dotknout se a nepoškodit. Dotknout se a poděkovat. Dotýkat se a předávat. Předávat a nabízet. Společně sdílet...

Miroslav Zámečník - Rabí, léto 2009