ANKER LARSEN

Zatímco žiji, jsem uprostřed Věčnosti.
Co si může člověk ještě přát nebo doufat, že dosáhne?

V době mého ranného dětství byla pro mě nebesa nepochybnou skutečností, protože jsem ve svém nejvnitřnějším bytí cítil nebeské vlivy. Pak nastalo období, kdy se neposkvrněná realita nebes změnila v představu, v něco, čemu se někdy věří, jindy se o tom pochybuje. Ale určité náboženské cítění mě nikdy neopouštělo a přivedlo mě ke studiu teologie. Velmi brzy jsem však teologii opustil - pro žíznící duši to je vyprahlé místo - ztratil jsem totiž víru v křesťanství. Ovšem stále zde byl onen náboženský cit, který vyvěrá z mé nejvlastnější přirozenosti a který není možné zničit, dokud budu živ. A tak jsem studoval jako laik ostatní velká náboženství světa, dokonce jsem nahlédl do tajů teozofie a okultismu, až jsem se nakonec vzdal veškerého úsilí nalézt v náboženství či nějakém „ismu“ náhradu za křesťanství svého dětství. Zřekl jsem se všech vymyšlených ideálů, zůstal jsem nahý v nahém životě.

(Anker Larsen: Dveře dokořán)

A pak mi život začal ukazovat ze sebe trochu více. Přicházely ke mně záblesky hlubší reality, které mě v průběhu několika let vedly ke zkušenosti věčnosti, nikoli extatického zanícení, ale ke zkušenosti tak jednoduché a přirozené, jako když vidíte a cítíte sluneční paprsky. Od té doby shledávám, že se můj obyčejný, každodenní lidský život nachází v samém středu věčnosti. To není zapříčiněno uvažováním, to je prostě nepochybná zkušenost, vnímám život tímto způsobem.

Jednou mi řekl přítel: „Opravdu věříš, že budeš existovat po smrti? Vždyť já cítím jistotu, že nic ze mně nezůstane.“ Musel jsem mu odpovědět: „Ani věřím, ani nevěřím. Pouze jsem pozbyl schopnost cítit se pomíjející bytostí. Věčnost je vlastní mému životu - vždy jsem byl a vždy budu. Proč? Protože je tomu tak. Ve všech událostech se mi život takto zjevoval, a proto všechny tyto ‚problémy věčnosti‘ pro mě neexistují.“

(Anker Larsen: Kámen mudrců)

Již během cesty jsem pociťoval, jak čas a prostor uvolňují svá pouta, touha a stesk se zmenšovaly, ať se jednalo o místo nebo lidi, které jsem měl rád. Můj cit neochladl, ale odloučení jsem již necítil s dřívější silou. To je stav, kdy rozdílnost přestává existovat.

Každý předmět, který známe, byl pokřtěn časem a prostorem; každé jméno znamená omezení, každé slovo je výrazem pro něco na rozdíl od něčeho jiného. V trvalé Věčnosti není prostor ani čas, omezení ani rozdíl. Ani jazyk bohů by nestačil k jejímu popsání, a v nebeské řeči nelze mluvit ani psát, je prožívána. Jazyk a pero mohou lhát, nebeská řeč je život pravdivé skutečnosti v člověku, a u těch, kteří žijí v Pravdě, cele a opravdově, se předává přímo z duše na duši. Nelze popsat slovy to, co je slovy nevyslovitelné.

Je nutno vnímat celou bytostí, protože pouhým rozumem nemůžeme život pochopit. Rozumově se stydíme vidět třeba v prostém jetelovém lístku psaní od Boha. Naučili jsme se tolik jazyků, ale nebeskou řeč, nejjednodušší ze všech, jsme dávno zapomněli...

Patřím k rodině lidí bez domova, kteří zažili Věčnost. Snad jsem z nich nejméně významný, ale ti, kteří jsou znalí, odhalí v mé obyčejné tváři rodinné rysy. Tušení o tom, kam patřím, jsem dostal při četbě ‚rodinných dokumentů‘, příběhů o velkých předcích rodu a od nich, Tao-te-ťingu, upanišad, Bhagavadgíty, básní súfíjů, kázání Ježíše, Františka z Assisi i mnohých křesťanských mystiků. Ti všichni ve mně probudili tušení, ale nyní se mi zdá, jako by jejich četba strážila mou touhu po tomto zážitku a přitom mi bránila v bezprostředním prožití. Každý člověk totiž musí jít po této cestě po vlastních nohou a nemá si obouvat střevíce jiných lidí, i když kráčí v jejich stopách.

(Anker Larsen: Dveře dokořán)

Lidské bytosti s otevřenou myslí může život sdělit všechno, čeho je jí třeba vědět. Odtud pramení moudrost velkých mystiků a všech těch, které nazýváme náboženskými génii a spasiteli, a proto věřím, že oni jednoduše znali a žili život v plnosti mnohem hlubší než my. Oni znali skutečnost a hovořili o ní, což jejich následovníci byli více či méně neschopni realizovat...

(Anker Larsen: Kámen mudrců)

Seděl jsem na zahradě a pracoval. Pak jsem skončil práci. Usedl jsem do křesla. Bylo krásné počasí, vzduch byl jasný a čistý. Byl klid a mír kolem mne i ve mně. Bylo to příliš krásné, než aby člověk na něco myslel. Jenom jsem tak seděl.

Potom to začalo přicházet, ta nekonečná čistá něha, která je čistší a hlubší než něha milenců nebo něha otce k dítěti. Byla ve mně, ale také do mne přicházela, jak mi vzduch zvolna proudil do plic. Jako obvykle se dýchání stalo podivně slavnostním a obřadným, stalo se jakoby netělesným - vdechoval jsem něhu.

Tato hluboká něha, kterou jsem cítil nejdříve v sobě a potom jsem ji ještě silněji vnímal kolem sebe a nad sebou, se stále šířila. A stala se všudypřítomnou. Viděl jsem ji a stala se poznáním, poznáním všeho, stala se zároveň mocí, všemocí, a zavedla mě do Věčnosti.

Tehdy jsem se poprvé setkal se skutečností, neboť takový je skutečný život - Věčnost, která je a Věčnost, která probíhá.

Není začátek ani konec.

Bytí není iluze, jen my jsme zaslepeni, dokud neotevřeme oči ve Věčnosti, kde pozemské a věčné splývá v jedno, kde se všední stává svátkem, život svátostí.

Poznává se to ve Věčnosti, která je, uskutečňuje ve Věčnosti, která probíhá. Věčné posvěcuje pozemské, pozemské uskutečňuje věčné.

Věčný život je každému člověku vrozený.

Když se Věčnost zjevuje v každé vteřině každého dne, je člověk naprosto svobodný.

Znamená to, že je osvobozen od sebe a současně osvobozen od Boha?

Netažte se mě. Ptejte se Ježíšovy bezmezné lásky, Buddhova vševědoucího úsměvu nebo pokorné mysli Lao-c‘, kteří prostřednictvím nekonečně malého „získali“ nekonečně veliké.

(Anker Larsen: Dveře dokořán)

„Je jen tolik nebe kolem nás, kolik ho máme v sobě,“ řekl Jan a v tom okamžiku si uvědomil, že se ocitl uprostřed Slunečního nebe.

„Kde je Bůh?“ tázal se Jan.

„Tady.“

„Cítím ho, ale rád bych ho i viděl.“

„Nejsi ještě veskrze Sluncem - ale je ho v tobě hodně. Proto mě k tobě Bůh poslal. Přál by si, aby se všechno tohle Slunce dostalo všem...“

(Anker Larsen: Znamení Věčnosti)

„Vy tedy věříte v Boha?“

„Jak mohu vědět, odpovím-li skutečně na vaši otázku? Bůh! Pro mne je to slovo, které je ve mně vyvoláno, jsem-li ve společenství s tím, co se nedá popsat, poněvadž to nemůže být omezeno. Je to celá skutečnost. Jsem s ním ve společenství, stále ve mně účinkuje, vyvíjím se v tomto společenství.

„Vyznávat nebo zapírat Boha slovy je stejně bezvýznamné. Rozhodující je být s ním ve společenství.“

„Ale ten, kdo je s ním skutečně ve společenství, miluje jméno, kterým se prvně naučil pojmenovávat Nevýslovné.“

„Chtějte nejprve prožít! Mlčte a buďte.“

„Dnes je více oceňován ten, kdo umí říci něco zajímavého, než ten, který umí být.“

(Anker Larsen: Znamení Věčnosti)

„Ale k vám nepřišel pouze vyšší život, tady bylo přítomno zosobněné bytí,“ pravil cizinec.

„Ano, tentokrát tomu tak bylo, vždy se to ale nestává,“ odvětil Jan.

„Víte kdo to byl?“

Jan přikývl.

„Byl to - byl to - Ježíš?“

„Když řeknu, že to byl on,“ vysvětloval Jan, „nebo když řeknu, že to on nebyl, co s budete za pár dní myslet? Že jsem se stal předmětem klamu a vy že jste si mnou dal vsugerovat víru v jeho realitu.“

„Máte pravdu.“

„Proč bych vám tedy měl říkat, kdo to byl? To přísluší jemu samému, aby se zjevil. Počkejte, až se to dozvíte přímo od něho. Moje slova vás přece nemohou přesvědčit.“

(Anker Larsen: Znamení Věčnosti)

Co je na nás věčného, leží za našimi myšlenkami - dýchá to v bezčasovém prostoru. Naše myšlení, zrozené ve světě času a prostoru, nepřesahuje tento svět. Je vázáno na jeho zákony a nemůže překročit hranice k věčnému světu. Ale může být prozářeno věčností, podobně jako houba, která když se ponoří do vody, se sice nestane vodou , ale je jí prosáknuta, takže to cítíme při doteku.

(Anker Larsen: Znamení Věčnosti)

„Co je na orbě tak krásné?“ zeptal se Jan.

„Asi to, že se člověk všemu tak přiblíží. A pak také vděčnost. Že tady smím chodit a orat zemi. A pak také - že to není jen něco, co smím, ale také něco, co mám dělat. Co by vlastně mohlo být lepší než mít k něčemu chuť a současně to muset dělat?“

(Anker Larsen: Znamení Věčnosti)

Kdo prožívá svatost bytí, prožívá Boha. Štěstí, které vzniká přijetím sily, jež proudí do mysli, ho očišťuje a obnovuje - je to síla, která nikdy nepřestává.

Dovol těm okamžikům, aby trvaly. Zacházej s nimi opatrně, nedopusť se na nich násilí, abys je posílil, neudělej si z nich požitek a opojení. Pak jednoho dne uvidíš, že Bůh tady je, stejně jako víš, že ty sám jsi.

(Anker Larsen: Znamení Věčnosti)

Slunce vzešlo na Janově tváři oním úsměvem, který se zdál říkat: „Buď bez starosti, všechno je v pořádku, ale všechno je jinak, než si myslíš. Jak, to ti neřeknu, protože kdo toto vědění vysloví, zfalšuje je slovy. Je možné je nalézt pouze v bytosti vědoucího - a v bytosti toho, kdo s ním má skutečné společenství...“

(Anker Larsen: Znamení Věčnosti)

Slova jsou dětmi času, zatímco Věčnost je němá...

Anker Larsen došel daleko. Lze však jít ještě dál a dál. Krásná Cesta. Cesta domů. Jednou to všichni poznáme. Jednou tam všichni dojdeme...

(Knihy vydalo nakladatelství Avatar, některé jsou k dispozici na výstavě Duše a křídla.)