NA NEBI JE PSÁNO, CO DUŠI NAŠÍ DÁNO
Úvodní slovo k výstavě „Rabí 2013“
Bylo to o vánocích a je to již tuze dávno. Ten tajuplný večer si pamatuji jako včera. Tenkrát mi Ježíšek přinesl stromeček s elektrickými lucerničkami a to byla vzácnost. A také spoustu dárečků. Po jejich rozdání se však stalo něco, co jsem dosud neznal. Všichni šli do kouta pokoje, kde na zdi za dveřmi visel křížek, o kterém jsem věděl, ale byl tak trochu mimo moji pozornost a tak trochu jsem se ho i bál. A tam rodiče i babičky komusi poděkovali - a já měl z toho zmatek a nechtělo se mi toho účastnit. Ježíšek byl pro mne někdo úplně jiný, blízký, laskavý a plný lásky i radosti.
Bylo to mé první setkání s jakousi podivnou pochybností v sobě.
Druhý den jsme šli do kostela k jesličkám. Kouzlo světel, vůní a neuchopitelně prostupujícího pocitu. Těšil jsem se na ně. Ale já tam tenkrát objevil na tmavé stěně podobný kříž jako doma, jenže tenhle byl veliký, chladný, tmavý a na něm strnulé tělo plné bolesti. Dodnes pociťuji to nesouhlasné zvolání ve mně: „To néé!“
A to byl pro mne vlastně počátek hledání cesty k Tomu, kdo pro mne byl někým jiným, než mi bylo vyprávěno a sdělováno. Počátek hledání cesty k Poznání.
Cesty dlouhé desítky let. Cesty duchovní.
Kouzelné cesty k pochopení dávného příběhu, na jehož počátku byla láska a který nemá konce, neboť dosud trvá. Příběhu, který se mi pozvolna rozkrýval a já s úžasem objevoval, jak mnohé bylo a je jiné ... a krásnější, neboť pravdivější. Příběhu, který nás nabádá k osobní proměně, k jinému vidění světa a sebe v něm a k propojování všeho se vším. Příběhu, který nás neustále vybízí odkládat své staré myšlení, osvobozovat se od svého lpění na všem, co nás znesvobodňuje a odvádí od naší božské podstaty. Je kouzelné pozvolna a s touhou nejčistší objevovat ve svém probouzeném srdci lásku všeobjímající a to vše, o čem ON tenkrát promlouval.
Před několika léty - pamatuji si to jako dnes - se mi prolnulo krásné svobodné a hluboké rozmlouvání nad dobou Ježíšovou s procházkou rozlehlým temným klášterem s obrazy mučedníků a kříži utrpení završené milým setkáním s moudrým osvíceným páterem. Mnoho dojmů a pocitů i prožitků se s večerním uklidněním mysli proměnilo v živý obraz, vizi či sen, který mne prostoupil.
Bylo to kdesi nesmírně daleko pokud jde o prostor a čas, ale přitom důvěrně blízko. Bylo tušit, kde to je, ale bylo to nepodstatné. Podstatný byl ON. On sám. Tušil jsem jeho tvář i oči, ale moji pozornost plně poutala nesmírná síla Lásky z Něj vyzařující, Jím žitá. Nebyl tam sám, ale vnímal jsem jen Jeho.
Jako kdybych se díval v čase minulém od nás tam k nim.
Od nás, bytostí dosud žijících v šeru, tam k nim do světla.
Do světla, které nezářilo z nebe, ale vyzařovalo z nich.
Světlo Lásky s překrásnou samozřejmostí žité.
Prociťoval jsem dar té výjimečné chvíle, prociťoval jsem Ho...
Byl plně ponořen do svého nitra, své malé já - ego - již dávno odložil. Rozmlouval se svým velkým JÁ, skrze které jsme vlastně všichni propojeni, skrze které jsme všichni jedním, skrze které zažíváme doteky i přítomnost Boží, aniž o tom mnohdy víme.
Pro Něj to byla již dávná žitá samozřejmost...
Rozmlouval a zároveň naslouchal. Cítil jsem s Ním, že ví o nás, že zná naše prosby, přání, touhy. Touhy po odhalení pravého smyslu našeho bytí, po poznání Pravdy, po žití v Pravdě. Touhy prostupující srdce i mysl těch, kteří s upřímností hledají a kteří již tuší a prosí o nasměrování, o dílčí díl poznání na cestě k pravému Poznání.
Věděl o nás, věděl o tíži našich životů v nesvobodě, kterou jsme si sami navzájem svými malými já způsobovali (a způsobujeme). Prožíval naše nelásky a vnímal srdce těch, jež po Lásce prahnou. Rozhodoval se - a bylo rozhodováno - nám v lásce s láskou z Lásky pomoci. Prostě, tak jako člověk člověku. Moudrý hledajícímu.
Rozhodl se a bylo rozhodnuto. Ano, tak!
Vždyť kdo na cestě za poznáním odloží své malé já, ten naslouchá cele Tomu, co nás přesahuje, co je naší prapodstatou - našemu velkému JÁ. Ano, uvědomoval si vše, co takové rozhodnutí obnáší, ale věděl, že tak má být, že to je úkol, který smí, může a má vykonat právě ON.
A tehdy jsem procítil, co to znamená, sestoupit z míst prozářených Láskou se samozřejmostí žitou, ze světla, do šedi naší (jak je vše relativní!), co to znamená, završit svoji dílčí cestu TAM ... a narodit se TADY.
Prožíval jsem s Ním, jak hluboko se rozhodl sestoupit, aby nám mohl z Lásky a s Láskou nabídnout cestu vzhůru. Prožíval jsem s ním hloubku a sílu Jeho samozřejmého rozhodnutí vyslyšet a přijít a vlastně sestoupit hluboko, až na úroveň, v níž jsme žili - a tehdy jsem si sám pro sebe pojmenoval právě prožívaný paradox: „
Zavřel jsem oči a s rozechvěním vnímal Jeho příchod, tak vším jiný než je tradováno. A prociťoval jeho probouzení. Probouzení příchozí duše na Zemi, rozpomínání se na svůj úkol, jeho myšlenky tušené: „Ano, potřebuji se naladit na tento způsob života, poznat ho. Vždyť já vím, oni mne pozvali, abych okusil, jak žijí, jak na svět a sebe nahlížejí. Abych to vše poznal a pak jim mohl vyprávět o jiné možnosti, o Bohu v nás, o Cestě, o návratu Domů, o Světle, o životě žitém srdcem i rozumem v harmonii s Láskou, o Otci našem, o Pravdě, o nás, o našem netušeném vznešeném trvalém poslání v díle Božím... Ach, jak vše může být jiné!“
Přišel a přinesl nám poselství - skrze sebe nabídl zapomínanou cestu k Lásce, k srdci, k duši, k Bohu - k SOBĚ...
Odešel a slíbil, že přijde. Poselství zůstalo...
Přemýšlím. Kdyby někdo pravil, že opět přišel, věřili bychom jeho slovům?
Změnilo by to něco v nás?
Poselství Lásky zůstává. Trvá a ožívá. V nás...
Vždyť - ON tu s námi je.
Vím, tím povolaným pro slova další je Jan Konfršt. A také vím, že nikdy nesděluje víc, než jen zlomek toho, co ví, co sám prožívá. Slova jeho, tvořící polovinu expozice, jsou z rukopisu nevšední knihy „O Ježíši“, kterou Jan nyní dokončuje.
Kéž Vás osloví tak, jako mne!
Miroslav Zámečník, Rabí 2013
 |
