Představy Boha
V Bibli, i v mnoha jiných duchovních knihách, je doporučováno nebo i zakazováno vytvářet si představu o Bohu, vytvářet si jeho obraz, podobu ba i pátrat po jeho jménu. Pohlížejme na taková slova jako na moudré doporučení. Boha nelze zobrazit v reálné podobě a ani definovat slovy (není zde řeč o výtvarném zobrazení nebo uměleckém zpracování prožitku Boha). Boha nelze poznat pouhým rozumem. Boha lze pouze procítit cestou pocitů, prožitků. Nelze mu ani připisovat žádné tvary, podoby, vlastnosti, zejména ne ty lidské. Byť v něm toto vše je. Ale On tímto vším ve své podstatě není. Nemá ani žádné jméno, byť jich má mnoho - těch, které mu dáváme jen my sami, protože to, co nemá jméno, je pro naši mysl většinou neuchopitelné.
Přesto si Boha po tisíciletí představujeme i zobrazujeme a připisujeme mu řadu vlastností. Od podoby realisticky zobrazeného dobrotivého starce na obláčku po obrazy abstraktní vyjádřené barvou či zvukem nebo pohybem v tanci nebo i v podobě matematických formulací.
Hledáme i jeho jméno a nalézáme mnohá. A někdy i ukrýváme před ostatními některá utajovaná domněle pravá boží jména a neodvažujeme se je ani napsat, ba ani vyslovit.
Pokud jde o jméno, rád bych přetlumočil jedno zajímavé vysvětlení z knihy Aramejský otčenáš (autor Neil Douglas-Klotz, 1990):
Všechny velké současné tradice Blízkého východu - židovská, křesťanská, islámská - pocházejí z téhož zdroje, téže země a pravděpodobně i téže řeči. Ve všech byl původně Bůh nazýván El nebo Al, což znamená "onen", "ten/ta/to" nebo "to, jež se samo jedinečně vyjadřuje ve všech věcech". Z tohoto slovního kořene se odvozují svatá jména Elat (starokananejsky), Elohim (hebrejsky), Alaha (aramejsky) a Alláh (arabsky).
Hledáme i tajné formule, pomocí nichž lze pootevřít tajemná dveře poznání a mnohdy tak nečiníme jen z touhy poznat rozměry duchovní, ale třeba i získat statky hmotné (k nim nakonec potažmo patří i světská sláva a touha po ní).
Tací jsme mi lidé. Přitahuje nás tajemství, mystično, ale i příslib čehosi nepředstavitelného, co existuje mimo nás, k čemu lze vzhlížet s nadějí či s obavou nebo s nadějí, bázní a obavou současně.
Uvědomuji si, že jsou dva hlavní přístupy k Bohu - první je častější:
- Bůh mne má rád. Bůh nás neopustí... Bůh nás nenechá... Je to berlička, kterou jen tak nelze brát...
- Bůh je v nás a my jsme v Bohu a vše je v našich rukách... Je to odpovědné a bez příkras. Pravda...
(V případě druhého přístupu k Bohu se nabízí zvažovat riziko, že bez bázně z Boha nebo bez morálních kvalit je tato varianta zneužitelná. Ale měl by zneužívající člověk bázeň z Boha? A zabýval by se vůbec takovými úvahami?)
Nechceme-li si nic nalhávat, nechceme-li přijímat věci tak, jak nám je někdo nabízí, ale chceme-li hledat Pravdu co nejupřímněji a nejčistěji, musíme hledat Pravdu bez ozdob, příkras a líbivých efektů. Musíme hledat nahou pravdu. Myslí a srdcem, srdcem a myslí - současně, v harmonii mysli a srdce.
Vzpomínám, jak jsme šli jednou lesní cestou do hor. Proti nám kráčela malá skupinka. Povšiml jsem si jednoho děvčete a uvědomil si její mohutné tělesné proporce a tvary a pocítil, že k ní zaujímám jakýsi postoj, soud. Jen tak - mimoděk. Když jsme se vzájemně přiblížili, zadívala se na nás a věnovala mi krásný a dlouhý úsměv z hloubi srdce a mile pravila "ahoj". Opětoval jsem úsměv a upřímný pozdrav s okamžitým hlubokým opětovným poznáním, že "souzení nám nepřísluší" a že "nejde o povrch, ale o podstatu". Opětovné poznání. Po kolikáté už, od té doby, co toto vím. Ano, tak to je. Opakujeme stále stejné chyby, ale uvědomujeme si je. Uvědomujeme si je dřív a dříve a nakonec si chybu uvědomíme ještě dříve, než ji učiníme a pak už se to asi ani takto formulovat nedá...
A pak mi opět došlo, jak je to s tou "nahou pravdou". Ona to není jen pravda bez šatů a příkras. Ona je to podstata vnímaná bez našich soudů, postojů, praktických náhledů a stanovisek - bez toho všeho, co vlastně vytváří naše ego. A vybavila se mi dávná slova pana Tomáše - "PRAVDA je stav bez EGA". Vždyť je to stále dokolečka, stále totéž a hlavně - tuze jednoduché...
M. Zámečník
(srpen, 2005)
